Už si říkám, že je načase, abych se zmínil o tom, jak vlastně Archa vznikla a kde jsou její počátky. Dostala se mi do rukou knížka Henri J.M. Nouwena "Dopisy Markovi". V ní se mimo jiné zmiňuje také o zakladateli Archy Jeanu Vanierovi. Protože se mi to moc líbí, následuje kapitolka této knihy věnovaná právě jemu.
Kanaďan Jean Vanier koupil roku 1964 malý dům, pozval k sobě dva postižené muže, aby s ním žili, a tím dal počátek novému společenství, které nazval L'Arche (Archa).
Vanier původně nechtěl nic jiného než žít v chudobě s chudými. Byl vychován v aristokratickém prostředí; od roku 1959 do roku 1967 byl jeho otec generálním guvernérem Kanady. Po pěti letech služby u námořnictva pokračoval Jean ve studiích filozofie v Paříži a pak se stal externím profesorem v Koleji sv. Michala při univerzitě v Torontu. Brzy tu byl oblíbený, ale úspěch ho neuspokojil. Cítil se být povolán k jinému způsobu života: prostšímu, chudšímu, více soustředěnému na modlitbu a k odevzdání se ve službě. Pomýšlel na to, že se stane knězem, ale krátce před vysvěcením poznal, že Kristus od něj požaduje něco jiného. Nejdříve nevěděl, co to "něco jiného" je, ale postupně pod vedením svého duchovního vůdce, francouzského dominikána Thomase Philippa, poznal, že Bůh po něm žádá, aby se vzdal univerzitní kariéry, vrátil se do Francie a začal tu žít s mentálně postiženými lidmi. Požádal Rafaela a Filipa, kteří prožili většinu svého života v ústavu, aniž je navštívil někdo z rodiny, aby se k němu připojili a žili s ním prostým životem.
Když vzal tyto dva muže z ústavu a přivedl je do Archy v Trosly, uvědomil si, že udělal něco, co mu už nikdy nedovolí couvnout. Rafael a Filip neměli rodiče ani rodinu, kteří by se o ně mohli starat. Poslat je zpět do ústavu, z kterého je vzal bylo nemyslitelné. Byl vázán k těmto dvěma mentálně postiženým lidem po zbytek svého života. Sám to cítil jako pouto s chudým duchem, pouto, které po něm vyždovalo věrnost na celý život.
V srpnu 1964 neměl Jean Vanier žádnou jinou představu nežli věnovat celý svůj život Rafaelovi a Filipovi. Byl hluboce přesvědčen - ke zděšení především svých rodičů -, že je kvůli těmto dvěma ubohým lidem povolán vzdát se velmi slibné akademické kariéry. O péči o postižené lidi věděl velmi málo, ba skoro nic. Spoléhal však na svou intuici a na podporu a povzbuzení ze strany Thomase Philippa. Ovšem, když se zpráva o rozhodnutí Jeana Vaniera rozšířila, začali do Trosly přijíždět mladí lidé z různých zemí, aby mu pomáhali. Zcela proti Jeanovu původnímu očekávání se jeho malá Archa rozrostla v hnutí působící nejen v západní Evropě, ale i v Asii, Africe a rovněž v obou Amerikách.
Dnes je Jean Vanier jakousi kultovní postavou v rámci Archy. Minulý týden byla Janet od nás z An Croi na formaci právě s Jeanem Vanierem. Prý s ním měla i možnost osobně mluvit - 6 minut.
Možná si někdo může položit otázku: jak je to s Archou v Čechách? Je v Čechách také nebo není? Proč?
Není a pravděpodobně ještě nějakou dobu nebude. Důvod je prostý - legislativa v Čechách to prostě neumožňuje (ovšem na vysvětlení je to složitější).
| Deníčky na podobné téma |
|
Co je Archa Lidé v Arše |