 |
|||
 |
 |
|
|
|||
|
|
Mnohokráte a mnoho lidí povídalo: Dingle, Dingle, ten je opravdu krásný, to si nesmíš nechat ujít. Co je na tom pravdy se dnes pokusím vylíčit.
== Volný den v horách ==
I když - musím říci, že nešlo jen o Dingle. Na začátek, na sobotu mi připadl volný den, kdy jsem vyrazil opět do hor. Byli jsme malá skupinka 4 lidí s vedoucím Peterem Simpsonem. Tůra měla v podtitulu "hard to severe mountain climb" a šlo opět o hory na západ od Killarney. Skutečnost nebyla tak drsná, ale bylo to moc zajímavé. Všude mlha, skoro na krok nebylo vidět, a přitom jsme lezli po velmi ostrém skalnatém hřebeni. Občas jsme potkali jiné "výletníky" a jednu obrovskou skupinu.
Ve srovnání s předchozími výlety to vlastně nebylo nic extra, ale bylo to krásné. Tím tedy skončil můj volný den a já se pustil do plánu na volný víkend.
== Stopování ==
Cestou zpět z hor jsem přátele opustil v Killarney, a stopem jsem byl během chvilky v Tralee (první město na sever od Killarney). Zatímco jsem se pokoušel chytit stopa do Dingle (město), už jsem uvažoval, kde budu spát. Starší kolemjdoucí pán mi poradil, kdy jsou v Tralee bohoslužby a že vlastně mohu jít hned - v sobotu večer. Po mši už jsem jen vyrazil hledat dobrý flek na přespání a přitom jsem samozřejmě mával na auta. Skoro jsem nevěřil, když mi v půl deváté zastavily dvě holky právě také na vandru. A že prý jedou až do Dingle. Příjemné. Tam jsem kolem desáté hodiny večerní začal stavět stan a byl jsem přešťasten, jak krásně hutný den to byl.
Při cestě zpět jsem jen jednou čekal asi hodinu, jinak auta stavila téměř "na mávnutí". Zvláštní lahůdka byl poslední stop z Killarney do Corku. Pán už postarší jménem Donal Ó Siodhacháin, s obtížným přízvukem a stále něco mlel. Obchodník, právník, spisovatel, zkrátka všechno možné. V půli cesty mne pozval na čaj a pak mi věnoval jednu ze svých knížek (Beara to Breifne - The story of the 1600 Wars of the Fall of the South and the Great Retreat of Donal O'Sullivan Bere). A zbytek cesty zase něco mlel.
== Chození ==
Vlastně jsem ještě nenapsal, že jsem po dlouhé době opět někam vyrazil skutečně a výhradně pěšky. Nachodil jsem toho dost (pokud jde o to, jak to teď cítí nohy :-) Na kilometry zas tolik ne, ale o to snad ani moc nejde. Zkrátka v neděli jsem vyrazil z Dingle po směru hodinových ručiček podél pobřeží. A zvolil jsem skutečně dobře. Po této zkušenosti mohu říci, že jsem Dingle jako poloostrov poznal.
== Počasí ==
Mohlo by se zdát, že nic moc. V sobotu stále mlha a nepršelo, v neděli lilo celý den, v pondělí moc nepršelo a mlha byla stále, v úterý odpoledne se vyjasnilo (právě když jsem vyrazil na cestu domů). Ale rozhodně si nemohu stěžovat. Jednak mám vodu rád a druhak Irsko takové je, tak co...
Asi k tomu ještě dodám, že pořádně pršelo prvně po dlouhé době asi dvou měsíců, což je skutečně výjímečné (to sucho).
== Neděle ==
Tak konečně k tomu, co jsem zažil?
Po několika prvních kilometrech po silnici jsem se dostal na pláž. Některé pláže jsou v Irsku dlouhé i několik kilometrů, tato měla asi dva. Narazil jsem tam vlastně jen na mrtvého lachtana, jinak nic zvláštního. Další cesta vedla podhůřím (ve výšce asi 100m n.m.). To bylo skutečně nádherné. Velmi pečlivě postavené kilometry kamenných zídek, svěží tráva, spousty oveček - škoda slov pro tu nádheru.
Pak jsem seběhl trochu níže, protože, tam mne čekala, taková zajímavost. Přes hlavní a poměrně velikou silnici vedl potok. Takže brod. Asfalt v tom místě zmizel, zůstaly jen kameny. Docela zajímavé bylo i pozorovat reakce řidičů, kteří na toto místo přijeli prvně. Ovšem já jsem sestoupil ještě níže až tam, kde byla vidět voda, jak se mele o skály. A mlela se pořádně, vždyť v tomto místě se již Irsko dotýká oceánu. Tak jsem se dostal až na Slea Head - jihozápadní cíp Dingle.
Měl jsem pěkný zážitek s ovečkami. Jak jsem tak procházel pastviny, dostal jsem se velmi blízko malému několikadennímu jehňátku. Stvoření jako jsem já vidělo pravděpodobně prvně a čistě ze zvědavosti přišlo na dosah ruky. Chudák maminka se ke mně neodvážila blíž než na pár metrů, tak měla problém ho ode mne dostat. Pěkně tento zážitek konkuruje tomu, co viděla Dorka na tom samém místě - malá jehňátka stará asi jen několik hodin.
Pokračoval jsem na malý poloostrůvek Dunmore Head. Dorka byla na tomto místě před dvěma týdny a dala mi na něj doporučení. Skutečně paráda. Tam je vegetace a vůbec všechno, jako na nějaké malém skutečném ostrově uprostřed moře. Zašel jsem až na nejzažší cíp, kde jsem si sedl a zblízka pozoroval příboj. Když sedím těsně u vody a vidím, jak se dělají vlny někde třeba 5 metrů, a pak to vystříkne až kdovíjak vysoko - to se nedá zapomenout.
Dále už jsem jen vyrazil hledat vodu, abych pěkně ulehl někde ke spánku. U jednoho stavení, kde zrovna někdo vylezl, jsem požádal. A pán povídá: a víte, že tohle je Youth hostel? Po půl hodině, chůze mi pak došlo, že to vlastně byla docela pěkná příležitost se v teple vyspat. No - pozdě.
== Pondělí ==
Kdysi jsem psal, že stavění kamenných zídek pro pastviny je již minulostí. Dnes se mi podařilo nalézt výjímku (jež zřejmě potvrzuje pravidlo). Přímo na pobřeží jistý farmář stavěl skutečnou kamennou zeď pro dobytek. Tráva tam již nebyla žádná a asi to stavěl až těsně k moři, protože jinak si ten dobytek cestu ven vždycky najde.
Nejzajímavější dnes ale byl útes Sybil Head. Je to poloostrov, který se z vnitrozemí, z roviny zvedá do výšky. Nejvyšší bod je 206m n.m. a pak to najednou padá přímo do moře. Je dost možné, že to je nejvyšší útes v Irsku. Jen si to představte, stojíte na kopci a pod vámi dvěstě metrů nic. Vždyť i takový kamen letí dolů 6,5 sekundy a to už je co říci. Jen řekněte, kdo je schopen hodit kámen, tak aby uletěl ... (no a tady jsem chtěl spočítat dráhu letu, ale zapomněl jsem derivovat :-( ) Celé to umocňoval obrovský rozhled a nikde ani živáčka.
Při další cestě jsem se pěkně prošel po golfovém hřišti, opět 3km po pláži a pomalu jsem se začal šplhat do hor.
Trochu bych se zde mohl zmínit o turistickém značení. Ve srovnání se značením českým je ho poskrovnu. Jak cest, tak značek samotných. Většinou tu mají značku jednu a to žlutý obrázek turisty s batohem a holí. Narazil jsem ještě na jiný typ (po česku myšleno na jinou barvu). Cesta to byla poutnická a obrázek tomu také trochu odpovídal. Ale popsat to neumím. Zde v Dingle je značení na irské poměry velmi kvalitní, přes všechny ploty jsou schůdky a tak.
== Úterý ==
Ačkoli mi úspěšně zmizela poutnická značka, po které jsem chtěl jít, orientoval jsem se jen dle mapy. I tak jsem chodil jen po cestách. Nejdříve jsem překonal jedno horské sedlo. Protože nohy už bolely poměrně dost, nechtěl jsem to už moc natahovat. Když jsem ale viděl, jak mraky pomalu mizí, začal jsem se opět drápat do kopců, abych něco viděl. A viděl. A právě to drápání bylo nádherné. Stráň posetá ohromným množstvím kamenů a sem tam tráva. Stále jsem se díval zespoda na zeď silničky, kam jsem se chtěl dostat a dolů do rozlehlého údolí. Silnička vedla nádherným sedlem s úžasným výhledem. Na obě strany bylo moře na dohled, po obou stranách se zvedaly hory... no a spousta lidí. A pak už jen na stopa a hurá domů.
 The Reeks |
 The Reeks |
 The Reeks |
 V okolí městečka Dingle |
 Irský turista |
 Dingle |
 Dingle - řekl bych ukázkový |
 Vlny při pobřeží v Dingle |
 Běsnící moře poprvé |
 Jedna z nejhezčích pláží |
 Loužička s pěknou vegetací |
 Dingle |
 Dingle |
 Kam to asi vede? |
 Značení poutnické trasy |
 Dingle |
 Vařík poprvé |
